Reklama
 
Blog | Jakub Bartůněk

O evropanství

Naše země nevzkvétá – touto větou by nejspíše mohl začít při novoročním projevu každý leader kteréhokoliv státu Evropy. Dnešní doba s jejím pohledem na základní, avšak pro zdravý vývoj každé společnosti naprosto klíčové morální hodnoty, je poněkud nemocná. Pravidla slušného chování ztratila svoji roli, pravda jako by snad nechala svoji důležitost v prachu dávné historie, etika byla zapomenuta. Fenomén tohoto problému sužuje nejen naši zemi, ale také mnohé politické subjekty na národní či mezinárodní úrovni. Lidé s velikou mocí opomněli. Funkcionáři ve vysokých úřadech míjejí onen střet moci s odpovědností a kráčí tak pouze po cestě mocných bez ohledu na závažnost absence odpovědné stránky věci. Vytrácí se ideály a boj za ně. Všemožně tápeme v prostoru větší či menší efektivity. Myšlenka idealismu v bitvě s pragmatismem ztrácí na hodnotě a účel tak světí prostředky víc než kdy dřív. Na braní ohledů není čas. Mermomocí chtěné výsledky drtí poslední zbytky zdvořilosti. Něco jako svědomí neexistuje.

Na první pohled se může zdát, a leckdo by mohl říct, že z výše zmíněných jevů nic neplyne a nejsou tedy v žádném případě jakkoliv směrodatné. Opak je pravdou. Často nežádoucí a mnohdy až vrcholně urážející chování významných politiků u nás či v zahraničí tyto úkazy nemilosrdně utvrzuje. Nepřítomnost základních hodnot a principů slušného chování u daných lidí v reprezentaci státu či národu zapříčiňuje mnoho věcí. Mám pocit, že veškeré špatnosti z řad našich představitelů mají svá opodstatnění zakotvená právě v tomto úskalí. Bez kusu ctnosti či mravnosti v těle se slušně vládnout nedá. Může to snad znít jako pouhá filozofická či symbolická dikce, ovšem podstata dané problematiky onoho úkazu má za příčinu hmotné a faktické následky. Koneckonců důkazem jsou toho mnozí představitelé evropských zemí napříč všelijakými politickými spektry.

Jako první ukazatel absence hodnoty základních principů slušnosti a obecně i lidskosti nám velmi dobře poslouží prezident Ruské federace. Veškeré zločiny, které za dobu své vlády podniknul a zřejmě ještě podnikne, jsou nepochybně důsledkem onoho jevu. Kruté potlačování jakékoliv opozice, nadále fungující lágry pro politické vězně, odstraňovánípotenciální plurality čehokoliv, vraždy a věznění nevinných lidí, zbavování se nepohodlných – to vše má na svědomí tento jev. Rusko by snad mezi evropskými státy mohlo tvořit výjimku, jelikož právě na tomto území vždy panovala a s největší pravděpodobností i vždy panovat bude vláda totalitního režimu. Různé sféry moci jsou do sebe provázány tak hluboko, že už není úniku. V tomto případě se tedy dá říct, že nedochází ke ztrátě těchto hodnot, nýbrž k pokračování v dlouholeté tradici absolutního ignorování víry ve slušnost, lidství či lidskost.

Ruku v ruce s ruským systémem jde i Bělorusko. Charakter a styl vlády Lukašenka je takřka totožný se stylem Putina. Násilná represe opozice, zastrašovací praktiky vůči pokojně protestujícím, agresivní opatření vůči nepohodlným novinářům nebo nic neříkající význam svobodného hlasu či voleb – to je pouhý výňatek prohřešků Lukašenkova systému. Zdůvodnění tohoto příkoří je opět stejné.

Za další zřetelný příklad již zmíněného jevu lze pokládat také vývoj Maďarska v čele s Viktorem Orbánem. Jeho vládnutím došlo k velmi významnému překračování hranic základních demokratických postulátů, a to i bez ohledu na skutečnost, že Maďarsko je členskou zemí EU. Sám Orbán několikrát proklamoval, že se jedná o tzv. neliberální demokracii, a nejspíše to tak i bude. V liberální demokracii by totiž docházelo k jasnému zachovávání lidských práv, svobody tisku a dělby moci, což se v Maďarsku opravdu neděje. Nejedná se o diktaturu, jelikož opozice alespoň na oko stále funguje a Orbán se tak dostává do vedení státu skrze volební místnosti. Nezávislé vzdělávání je opomíjeno. Veškerá konání prochází rukama státu, což spěje k neustálému a velmi agresivnímu tlaku na cokoliv, co jde byť jen trochu jiným směrem či snad vykazuje známky pluralitního smýšlení. Oligarchie, se kterou se maďarští elitáři sami sobě rádi zavděčí, pouze podtrhává rozsah Orbánovy moci a dává mu tak vliv neomezitelných rozměrů. Důvěra v jednoduché humanistické teze chátrá.

Česká politika v tomto ohledu bohužel opravdu nevykročuje z řady. Pyšníme se hned několika exempláři, jež se mohou onou absencí základních slušností člověka chlubit. Zde je hodno vyzdvihnout primárně osobu českého premiéra a prezidenta.

Prezidentovy cíle by měly být jasné. Zajistit svým občanům řádnou zahraniční reprezentaci. Být inspirací svého národa a patřit k samotné elitě státu. Připomínat lidem, že o svobodu a demokracii je nutné řádně pečovat. Veřejně se zřetelně vymezovat jakýmkoliv praktikám totalitního či autoritativního režimu. Aktivně se zapojovat do boje za pravdu a nabádat ostatní občany, aby činili totéž. Ale především – starat se o svoji republiku s tím nejlepším úmyslem. Dle mého lze bezpečně říci, že Miloš Zeman ve všech těchto ohledech jakožto prezident naprosto selhal a svoji funkci nezvládl – je tedy dalším příkladem mnou již popsaného jevu ztráty lidských hodnot. V západně smýšlejících společnostech a kulturách by měly být jeho činy zcela a pouze považovány za výhradně nepřijatelné. Povaha chování, kterým se Miloš Zeman velmi rád prezentuje je více než zavrženíhodná. Arogantní, provokativní a často i vulgární projev českého prezidenta není ničím jiným než ubohým snažením se o posunutí onoho pomyslného prahu toho, co si smí či nesmí za daných okolností dovolit. Jeho pohrdavá rétorika vůči vzdělanějším vrstvám obyvatelstva je nesmírně zlomyslná a místy až nenávistná. Prezidentova ješitná samolibost tak za pomoci jeho zištných spolupracovníků rozděluje společnost v neskonalé míře. Žádné hodnoty zdvořilosti či humanity u Zemana roli nehrají. Důležitost víry v člověka zcela jistě degraduje.

Dalším ukazatelem bezmezného poklesu lidské kultivovanosti a mravních hodnot je bezpochyby nynější český premiér Andrej Babiš. Jeho úděsná minulost by měla zarazit a následně také odradit každého potenciálního voliče od jakýchkoliv sympatií vůči jeho osobě. Udávání rodinných příslušníku výměnou za peníze či kariérní růst, zrada přátel, násilnévyslýchání a mučení nevinných lidí – to všechno mohou být zrůdná provinění agentů StB a Andrej Babiš byl nesporně uznán jedním z nich. Tedy i bez bližšího určení detailů jeho činů o něm už samotný podpis u StB vypovídá mnohé. Všemožné krádeže, ilegální čerpání z různých nadačních fondů, neustálé obcházení placení daní, kontinuální slovní útoky na veřejnoprávní média, střet zájmů, ovlivňování státních institucí ve svůj prospěch, neúnosné poškozování české krajiny skrze své agro-politické zájmy, naprosto absurdní reakce na jakoukoliv kritiku ze strany v podstatě kohokoliv je opět pouze úryvkem zločinů a prohřešků našeho premiéra. O čemsi jako o hodnotách slušné a morálně založené osobnosti se absolutně nedá hovořit. Základní lidské hodnoty a zdvořilostní zásady vůči cti českého národa zcela vymizely.

Degradace slušnostních tezí je neodmyslitelnou částí naší doby. Úpadek dobrých úmyslů a skutků je dnešním velice rychle šířícím se fenoménem. Láska ke cti, pravdě a spravedlnosti se záhy rozplývá. Politika na mravní zásady nebere ohled. Víra v humanistické myšlení a altruismus ztratila svůj význam. Cosi jako pomoc druhému není.

Mám-li se zamyslet nad otázkou, zdali vyznávám české či evropské hodnoty, dostávám se okamžitě do rozpaků. Národní hodnoty jsou dle mého ztělesněním duše národa a každý občan České republiky v sobě tyto hodnoty má. Ty mohou být dány stylem rodinné výchovy, mírou vzdělání, znalostmi, povahou, přesvědčením či sociálním postavením. Skrze tyto své unikátní hodnoty máme nutkání nepřímé tendence k předávání oněch hodnot za pomoci volebních uren výš. Naše hodnoty tedy začíná reprezentovat někdo jiný. Zpředešle podrobně rozebraných jevů asi začínáte chápat, čím je způsobena má střídmost a opatrnost v pojmenovávání a hlášení se k jakýmkoliv evropským či národním hodnotám. Nyní totiž vychází najevo velice pohoršující fakt – reprezentací či snad ztělesněním národních hodnot jsou výše zmínění leadeři daných evropských zemí společně se svými hříšnými činy. Lze tedy generalizovaně hovořit o národních hodnotách v tomto kontextu? Jsou snad veškeré národní hodnoty evropských zemí bídné, urážlivé, chatrné, mizerné či zločinné povahy? A zapředpokladu, že evropské hodnoty tvoří pouze průnik jednotlivých národních hodnot, jsou rovněž podobného charakteru?

Odpovědi těchto otázek jsou velmi komplikované a před jejich zodpovězením je nutné brát v potaz několik dalších okolností. Cosi jako odkaz pravých národních či evropských hodnot je tu poměrně dlouho, ovšem jak je s ním zacházeno je věc jiná. Nespočet lidí by se mohl tzv. klasickými národními hodnotami v jakýchkoliv evropských zemích odkazovat na své národní a objektivně nezpochybnitelné hrdinné osobnosti. U nás se s takovou rolí ztotožňuje nejspíše osoba Tomáše Garrigua Masaryka. Častokrát je však onen odkaz těchto lidí zneuctíván a poškozován nespravedlivým užíváním. Mnozí političtí leadeři se leckdy k tomuto odkazu hlásí, avšak falešně. Spojitost či návaznost mezi danými osobnostmi je většinou neúplná, kusá či dokonce fiktivní. Pomáhají si tím totiž ospravedlňovat své chyby nebo zakrývat své nedostatky a utlumují tím onu neskutečně výraznou rozdílnost v jimi vyznávaných hodnotách. V praxi by se mohlo jednat o stejnou změnu v zákoně, odlišné jsou však veškeré okolnosti jako kupříkladu ekonomická, sociální či i obecná politická situace.

Doba společně s hlavním myšlenkovým proudem hodnotových ustálených zvyklostí většiny populace se neustále mění. Věčně plujeme v čase cyklicky opakujícího se intervalu různých období s různými vyznávanými hodnotami. Jak už jsem řekl, odkaz Tatíčka Masaryka by dnes mohl zneužít ve svůj prospěch leckdo. Jediný, kdo podle mne dokázal na Masaryka v průběhu let navázat, byl Václav Havel. Nemíním tím snad vzájemnou podobnost jejich politiky, nýbrž jimi společně vyznávané hodnoty, které vzápětí vpisují tvář jejich politiky do historie a pomáhají jim při vzniku následných politických aktů v různých a od sebe naprosto se lišících dobách. Jestliže tedy k onomu výše zmíněnému neustálému prolínání se dob a myšlenkových hodnotových proudů dochází, a naskýtají se nám zde vždy dvě možné skupiny hodnot, které z nich jsou ty pravé?

Mám za to, že žádné. Dle mého názoru je správnou národní, potažmo evropskou hodnotou boj za znovuobnovení hodnot, kterýmiž se vyznačovali kupříkladu Havel nebo Masaryk, či pokud žijeme v době jejich vrcholné éry, jejich neustálá ochrana. Myslím, že zde máme mnoho slušných lidí, kteří za demokracii, pravdu a lásku bojují. Ovšem lidí, kterým jsou hodnoty tohoto typu lhostejné je také nespočet. Je to tak půl na půl. Nic není černé ani bílé. Každá mince má dvě strany. Zacházejme s těmito hodnotami opatrně a přejme si, ať příští prezident nemusí svůj první novoroční projev začínat onou slavnou větou – Naše země nevzkvétá.

Reklama